Kristina Kolibačová: Vnímání a zobrazování mrtvého lesa

Ve svém příspěvku jsem v první části chtěla poukázat na problematiku vnímání fenoménu rozpadajícího se lesa z estetického hlediska. Termín mrtvý les je pro rozpadající se les použitelný v rámci estetiky přírody jako "pozorovatelný časově omezený stav lesa, ve kterém se rodí specifická estetická zkušenost", přičemž z biologického hlediska les jako ekosystém mrtvý není, ale po určitý čas tak pro člověka "vypadá". Na konkrétním případu kůrovcových kalamit v lesích NP Šumava (a následné diskuze k tomuto tématu) se dá dobře ukázat, jak problematické může vnímání takového lesa být, nejen z důvodu nabourání tradiční představy o tom, jak má les vypadat nebo nezvyku přicházet s takovým lesem do kontaktu. Už samotný estetický postoj k lesu jako přírodnímu prostředí je specifický - nemá žádný rámec, jsme jím obklopeni, pro jeho vnímání používáme všechny smysly, má rozostřené hranice vnímání, nemá hranice smysluplnosti, neustále se proměňuje v čase a prostoru, nepřestává se pohybovat. To vše ustavuje komplikovaný vztah mezi recipientem a objektem vnímání, což problematizuje tvorbu estetického objektu. Pokud objekt vnímání, v tomto případě les, v důsledku disturbancí radikálně změní svou podobu a začne se obnovovat, musí projít fází rozpadu, která pro pozorovatele může představovat z estetického hlediska problém z mnoha důvodů, například kvůli narušení představ o "tradiční-přirozené" podobě lesa, o jeho dlouhověkosti nebo nesmrtelnosti. Fáze rozpadu je spojená s umíráním jednotlivých stromů, dočasným úbytkem dalších organismů a prudkými změnami vzhledu ekosystému, přičemž ačkoli probíhá souběžně s rozpadem fáze obnovy, je obtížné vnímat ji přes clonu představ o smrti a zániku, které jsou základem negativních pocitů při tvorbě estetického objektu.
Co se zobrazování mrtvého lesa týče, rozdělila jsem dostupné materiály na tři části - vědeckou ilustraci, uměleckou ilustraci, malbu a grafiku. V rámci vědeckého zobrazování drtivě převažuje fotografie, ilustrace bývají pouze doprovodné a schematické (viz. Co vyprávějí šumavské smrčiny, průvodce lesními ekosystémy Šumavy, H. Šantrůčková, J. Vrba a kol., 2010). Z umělecké ilustrace jsem zmiňovala zcela unikátní dílo Josefa Váchala (1884 - 1969) Šumava umírající a romantická (1931), propojující literaturu, výtvarné umění a ekologii, přičemž zobrazování mrtvého lesa zaujímá poměrně velkou část obrazového materiálu. V oblasti malby a grafiky jsem vybrala ukázky z díla současných výtvarníků, Jiřího Hanuše (nar. 1981) a krajináře Adama Kašpara (nar. 1993), kteří se ve svém díle zobrazování mrtvého lesa dotýkají.