Vizualita - věda - vnímání

Ve spisech středověkých učenců později čtenář nalézal vyobrazení rostlin, zvířat, ale třeba i chirurgických zákroků. Od 15. a 16. století společně s rozvojem knihtisku a následně i technik mědirytu a dřevorytu došlo k nebývalému nárůstu ilustrací doprovázejících různorodá vědecká pojednání. Postupně přicházejí další možnosti, např. camera obscura, camera lucida... a v neposlední řadě fotografie, která částečně nahrazuje, ale dosud zcela nevytlačuje ilustraci klasickou.

K formulaci projektu VVV nás dovedly mimo jiné následující neodbytné otázky: Jaký je význam ilustrace při přenosu a rozvoji vědeckého poznání, či obecněji, jaká je role obrazu v dosahování vědění? Tato otázka je zásadní a prastará: ambivalentní povahu napodobujícího obrazu, který je manipulativní a zavádějící, ale zároveň může přímo ukazovat cosi podstatného, analyzoval už Platón. Specifičtěji se pak lze ptát, jakou roli sehrává ilustrace v komunikaci v rámci vědecké komunity, ale též v komunikaci vědeckého poznání směrem k širší veřejnosti. Dokážeme určit kritéria, která omezují výtvarné vyjádření tak, aby byla zachována dokumentační hodnota - a co to vůbec je? - studovaných předmětů? Do jaké míry je reflektována a akceptována "manipulace" s obrazem? A jaké místo v těchto úvahách budou sehrávat optické přístroje, které umožňují "vidět neviditelné"?

Samostatnou kapitolu pak tvoří otázky spojené se vztahem obrazu a textu: jak se má lineární, diskursivní výklad, vystavěný podle určitých logických i stylistických pravidel, k ilustraci, která sdělované ukazuje naráz? Co se děje, když zobrazení převádíme na popis?

A ještě další okruh možných úvah: ovlivňuje-li ilustrace diváka, nemění ilustrování i pohled ilustrátora? Jakým způsobem proces ilustrace ovlivňuje smyslovou zkušenost autora se zkoumanými předměty? Jak tato "analýza" objektu kresbou mění přemýšlení o pozorovaném objektu? Je ilustrátor také vědec? A měl by být vědec schopen ilustrací zachytit objekt svého zájmu?

Ilustrace tvořily součást "odborných" pojednání od pradávna. Například Aristotelés, první textově doložený biolog v dějinách evropského myšlení, vytvořil ke svým spisům o živočiších celou sadu nákresů, anatomai, ke kterým se v textech průběžně odkazoval a na nichž názorně předváděl a dokládal některé své teze o stavebních plánech živých těl - bohužel se ovšem nedochovaly. Z kontextu je zřejmé, že většinou šlo o anatomické nákresy vnitřních ústrojí organismů, odhalených při pitvách (například tvar a rozložení orgánů rozmnožovací soustavy, ale i dalších). Cílem jistě nebylo úplné realistické zobrazení spatřeného, ale výběrové schematické zachycení struktur a podstatných vnitřních souvislostí; jednotlivá důležitá místa na obrázcích byla označena písmeny, jimiž se na ně pak odkazovalo v textech - obrázky tedy musely minimálně v tomto ohledu připomínat geometrické konstrukce.

Techniky se proměňují, ale některé základní otázky spjaté s povahou ilustrace a s rolí, kterou sehrává v dosahování a rozvíjení lidského poznání, zůstávají. Již Aristotelovy nedochované ilustrace poukazují na řadu zajímavých momentů, které si zaslouží zamyšlení. Ilustrace nebyla původně koncipována jako nezaujaté a neutrální zobrazení toho, co je, jako "objektivní zobrazení skutečnosti" ("dokonalá ilustrace" tohoto druhu, o níž vědci občas ssní, by byla jako Borgesova dokonalá mapa: přesná a úplná kopie jedna k jedné, neodlišitelná od zobrazovaného). Ilustrace je výběrová, odhlíží od nepodstatného a vede pohled k podstatnému; slouží také jako argument určitého tvrzení či má dokládat určitý poznatek. Ilustrace je tedy v tomto smyslu "didaktická": nabízí čtenáři a divákovi poučení a nabádá, jak se na skutečnost správně dívat. Určitým způsobem tak formuje (v lepších případech kultivuje, v těch horších zavádí na scestí) samotné smyslové vnímání. Ilustrace tedy ovlivňuje zkušenost diváka se zobrazovaným předmětem - což se jeví zvlášť důležité při pozorování za pomoci rozličných optických přístrojů, kdy předměty nejsou viditelné pouhým okem a bez důkladné průpravy "jak se dívat".